Jaroslav Goll

Prof. PhDr. Jaroslav Goll
Prof. PhDr. Jaroslav Goll
Narození	11. července 1846; Chlumec nad Cidlinou; Rakouské císařství
Úmrtí	8. července 1929 (ve věku 82 let); Praha; Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Alma mater	Univerzita Karlova
Povolání	překladatel, historik, pedagog, spisovatel, básník, politik, estetik, učitel, diplomat a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Ocenění	Řád Františka Josefa
Děti	Adéla Hodáčová
Rodiče	Adolf Goll; Marie Daňková
Příbuzní	František Hodáč (zeť); Ivan Hodáč (vnuk); Nataša Gollová (vnučka); Josef Daněk (strýc)
Funkce	rektor Univerzity Karlovy (1907–1908); člen Panské sněmovny (1909–1918); poslanec Českého zemského sněmu
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaroslav Goll (14. července 1846 Chlumec nad Cidlinou^[1] – 8. července 1929 Praha-Smíchov^[2]) byl český historik a medievalista, pedagog, diplomat, básník, spisovatel a překladatel a dědeček automobilového závodníka Ivana Hodáče a herečky Nataši Gollové.

Jaroslav Goll po sobě nezanechal zásadní ucelené historické dílo, ale proslavil se především jako kritický odpůrce Rukopisu královédvorského a zelenohorského a jako nejvýznamnější pedagog české Karlovy univerzity po jejím rozdělení (1882), který vychoval celou generaci českých historiků nazývaných proto historici Gollovy školy.

Život

Mládí

Pocházel z české rodiny německého původu. Jeho otec Adolf Goll působil jako lékař u hraběte Kinského. Matka se jmenovala Marie Daňková. Díky strýci Josefu Daňkovi získal přístup k české obrozenecké inteligenci (Božena Němcová, Emil Frída, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek).

Studia

Celá jeho studijní léta probíhala za Bachovského absolutismu. Vystudoval mladoboleslavské gymnázium, maturitu složil na Akademickém gymnasiu v pražském Klementinu. Poté se chtěl věnovat umění a literatuře, ale nebylo mu to umožněno. Proto se přihlásil ke studiu historie na filosofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval u V. V. Tomka a Konstantina Höflera. Doktorát složil ve 24 letech. Vrátil se na mladoboleslavské gymnázium a rok zde vyučoval. Poté odjel na roční pobyt na Univerzitu Georga Augusta v německém Göttingenu, kde se pod vlivem učitele Georga Waitze naučil pozitivistickému rozboru pramenů a jejich kritice. V letech 1872–73 zastával místo tajemníka velvyslance USA v Berlíně a historika George Bancrofta, začal se zajímat o evropskou historii, především anglicko-francouzské vztahy za třicetileté války. V letech 1874–1880 byl profesorem Českoslovanské obchodní akademie v Praze. V roce 1875 získal docenturu v oboru všeobecných dějin na pražské univerzitě a v roce 1885 se zde stal řádným profesorem a přednášel zde i po r. 1890, kdy odešel na odpočinek^[3].

Boj o rukopisy

V únoru 1886 vyšla v Masarykově Athenaeu práce Jana Gebauera Potřeba dalších zkoušek Rukopisu královédvorského a zelenohorského, kde byly Rukopisy rozebrány po jazykové a slohové stránce. V této práci se starobylost, tedy pravost Rukopisů zpochybnila. V té době byl boj proti RKZ brán bezmála jako vlastizrada.

Na popud vystoupení přítele Hostinského vystoupil i Goll. Sepsal v polovině roku 1886 Historický rozbor básní rukopisu Královédvorského: Oldřicha, Beneše Heřmanova a Jaroslava. Na universitě se objevila kvůli sporu o RKZ nevraživost mezi starou (Tomek, Kalousek) a novou generací (Goll, Rezek) historiků. Spolu s Gebauerem a T. G. Masarykem se tedy významně podílel na odhalení nepravosti Královédvorského rukopisu.^[4]

Pedagogická a další činnost

Je považován za zakladatele pozitivistické historické školy v Česku. Zabýval se především česko-polskými vztahy. Na univerzitě utvořil instituci seminářů, kde se pouze nepřednáší, ale kde se badatel učí rozboru pramenů jako základní historické metodě. Roku 1895 založil Český časopis historický. Z jeho žáků se vytvořila tzv. Gollova škola, jež pokračovala ve stylu jeho práce do 20. století. Jaroslav Goll mimo jiné poskytoval soukromé hodiny pozdějšímu císaři Karlovi I. během jeho studií v Praze.^[5]

V roce 1882 byla univerzita rozdělena na českou a německou část Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jaroslav Goll zahájil přednášky v české části a roku 1907 byl zvolen jejím rektorem.^[4] Jeho práce byly většinou tištěny v Masarykově Athenaeu.

V roce 1874 byl spoluredaktorem Lumíru^[3].

Osud po 1. světové válce

Za 1. světové války zůstal přes výzvy do poslední chvíle loajální k Rakousku-Uhersku, čímž se po vzniku republiky fakticky vyřadil ze společenského dění a dožil i zemřel veřejností prakticky zapomenut.^[4] Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

Rodina

1883 dcera Adéla (Ada), s manželem Františkem Hodáčem jsou rodiči herečky Nataši Gollové (umělecké jméno převzala po dědečkovi) a automobilového závodníka Ivana Hodáče
1886 syn Marcel (v pěti letech podlehl záškrtu)

Dílo

Básně (1874)
Příspěvky k životopisu Komenského (1874). Dostupné online.
Französische Heirath. Frankreich und England 1624 und 1625 (1875)
Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder I., II. (1877)
Chelčický a Jednota bratrská v 15. století
Čechy a Prusy ve středověku (1897) plný text: http://openlibrary.org/books/OL24446236M/Čechy_a_Prusy_ve_Stredověku
František Palacký – studie (1898). Dostupné online.

Žáci

Kamil Krofta – historik, diplomat
Josef Pekař – historik
Josef Šusta – historik
Max Dvořák – historik dějin umění
Václav Novotný – historik
Petr Bezruč – spisovatel
Zdeněk Nejedlý – historik, pozdější ministr školství

Přátelé

Eduard Albert – český chirurg
Tomáš Garrigue Masaryk – profesor filozofie
Otakar Hostinský – estetik
Vítězslav Hálek – spisovatel
Antonín Slavíček – český impresionistický malíř
Bedřich Smetana – skladatel

Odkazy

Reference

↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1837-1846 v Chlumci nad Cidlinou, sign.55-6, ukn.3343, str.102. Dostupné online
↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých na Smíchově, sign. SM Z24, s. 204
↑ ^a ^b Redakce: Topičův sborník literární a umělecký, roč. III, sv. 10, 1915–1916, 7. července 1916, vyd. F. Topič, Praha, str. 474
↑ ^a ^b ^c SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 120.
↑ http://mariaterez.sweb.cz/

Literatura

FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.
JIROUŠEK, Bohumil. Jaroslav Goll : role historika v české společnosti. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Historický ústav Filozofické fakulty, 2006. 245 s. ISBN 80-7040-888-X.
KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence : od Jaroslava Golla po Magora. Praha: Mladá fronta, 2011. 392 s. ISBN 978-80-204-2373-3.
KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.
MAREK, Jaroslav. Jaroslav Goll. Praha: Melantrich, 1991. 354 s. ISBN 80-7023-100-9.
PÍRKOVI, František a Vlasta. Eduard Albert. Žamberk: Městské muzeum, 2000. 127 s. ISBN 80-85834-45-6.
PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 11, 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 147, 164 - 167

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Goll na Wikimedia Commons
Osoba Jaroslav Goll ve Wikicitátech
Autor Jaroslav Goll ve Wikizdrojích
Encyklopedické heslo Goll v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Goll
Digitalizovaná díla Jaroslava Golla v České digitální knihovně
Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
Jaroslav Goll v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
Historik Jaroslav Goll si vždy přál poznat historii, jaká byla Pořad Českého rozhlasu Plus, životopisné informace, citace z literatury.

[MatrN-1] SOA Zámrsk, Matrika narozených 1837-1846 v Chlumci nad Cidlinou, sign.55-6, ukn.3343, str.102. Dostupné online

[MatrikaZ-2] Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých na Smíchově, sign. SM Z24, s. 204

[rfr1-3] Redakce: Topičův sborník literární a umělecký, roč. III, sv. 10, 1915–1916, 7. července 1916, vyd. F. Topič, Praha, str. 474

[Szabo-4] SZABO, Miloš. Pražské hřbitovy. Olšanské hřbitovy III.. Praha: Libri, 2011. 245 s. ISBN 978-80-7277-487-6. S. 120.

[5] ttp://mariaterez.sweb.cz/

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

Rektoři Univerzity Karlovy

1882–1920 (česká Karlo-Ferdinandova univerzita)	1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý

od 1920 (Univerzita Karlova)	1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková

Seznam rektorů Univerzity Karlovy